O několika posledních českých vládách se dalo tvrdit, že jsou v ekonomických záležitostech tak jaksi schizofrenní. A to proto, že se zasazovaly o to, aby byla do českých škol zařazena výuka finanční gramotnosti, aby se už i malé děti aspoň v hrubých rysech orientovaly ve finančních záležitostech, ačkoliv to byly samy tyto vlády, jež jim rozhodně nešly dobrým příkladem. Protože se děti měly učit zvládat své finance, ale sami naši vládci dělali obří dluhy. Inu, z cizího krev neteče, a tak dělali politici dluhy na nás, své občany. A bylo to horší a horší.
Předposlední vláda se mohla zčásti vymlouvat ještě na koronavirus a potřebu financovat a zachraňovat to, co kvůli restrikcím nemohlo fungovat. Ale to jen v počátcích, než bylo po pandemii a rozhazovačnost přesto pokračovala, jako bychom měli peněz habaděj. Což jsme nikdy neměli.
A tak se zdálo, že přišla za pět minut dvanáct spása, když náš lid dostal v nadpoloviční většině případů rozum a volil ne ty dřívější marnotratníky, ale ty, kdo hlásali potřebu zachraňovat státní finance. Ale léta běží a my ke své smůle musíme konstatovat, že jsme si nepomohli. I ti jediní, kdo slibovali kroky směřující k ozdravení státních financí, totiž dělají něco docela jiného. A tak státní dluh i za nich roste a roste. A to razantně. Ty tam jsou doby, kdy nás ve volbách vyděsily propagační složenky nabádající nás ke splacení své části státního dluhu. To, co se na nich totiž uvádělo, byl pakatel ve srovnání s tím, co dlužíme dnes.
V této chvíli už každý z Čechů dluží v podobě svého podílu na státním dluhu 295.000 korun. A tato částka narůstá. Náš stát tedy dluží v tuto chvíli 3,207 bilionu korun, a to je o 500 miliard víc než před dvěma lety. A tento dluh činí 41,3 procenta hrubého domácího produktu. Stát prostě dál vesele prodává své dluhopisy a státní pokladniční poukázky, aby měl čím platit své rostoucí dluhy. A zjevně nebude líp. Dokud se všichni nevzepřou a neodmítnou mu dál půjčovat na toto ‚letadlo‘.