Jak říká se, že bez lásky se prý vůbec nedá žít. Já si myslím, že tohle je pravda, protože já jsem sedm let byla sama. Vůbec jsem neměla žádné rande ani žádné sexuální intimnosti. Absolutně jsem sedm let neměla nic, byla jsem doma sama. Možná to také bylo kvůli tomu, že mám malého syna a že vlastně jsem ani nikam nechodila. Možná jsem šla krátce. Kam se svou kamarádkou anebo s partou lidí někam na diskotéku. Jenomže potom jsem se rychle musela vracet domů. Neměla jsem čas na seznamování ani se zamilovat a neměla jsem čas ani na lásku. Možná to bylo kvůli tomu, že jsem měla dítě a také jsem nikam nemohla chodit.
A protože jsem také neměla už nikoho, kdo by mi třeba dítě pohlídal, takže jsem z toho byla opravdu nešťastná, ale po několika letech jsem si na to zvykla. Zvykla jsem si, že jsem sama a že vlastně nemám žádnou lásku a že se také nemohu nějak zamilovat. Vlastně do toho bych se, jak zamilovala, když jednoduše nikoho neznám? Kamarádky mi udělaly také internetovou seznamku. Jmenovala se to láska na první pohled. Nevím jak vy, ale já na lásku na první pohled tedy rozhodně nevěřím, nebo vy na tohle věříte? Myslíte si, že když se na někoho jednou podíváte a ihned zjistíte, že ho milujete?
Podle mého názoru je to docela blbost, i když ano. Ono se to říká, že to tak vlastně možná na půlku funguje, protože prý během tří sekund anebo deset sekund vlastně zjistíte, jestli ten člověk vám bude sympatický anebo jestli to s ním myslíte vážně. Já tedy nevím, jak bych na člověku během několika sekund vymyslela to, jestli s ním budu spokojená a jestli s ním budu šťastná. Myslím si, že třeba člověka poznáte až po roce anebo i déle. Tohle záleží už jenom na vás, jak vy hodně toho člověka chcete poznat, ale že byste někoho poznali dobře během několika sekund, tohle rozhodně ne. Možná bych brala, kdyby se toho člověka poznali lépe, třeba během několika měsíců, ale vteřin? Tomuhle vůbec nerozumím.